Slib - 2.kapitola

„Jsem rád, že Tě po tolika letech zase vidím.“
Hermiona se prudce otočila a usmála se na mladého muže, který právě vstoupil do jejího kupé. Stejně jako ona se zřejmě rozhodl využít služby mimořádného bradavického expresu.
„Neville!“ Vyskočila a vrhla se mu kolem krku.
Neville se zdušeně rozesmál. „Tak takhle vřelé přivítání jsem nečekal! Hermiono, vždyť mě udusíš!“
Hermiona jej pustila a přátelsky jej plácla do ramene. „Však Ty něco vydržíš,“ opáčila nevzrušeně.
Ještě chvilku se na sebe usmívali a pak se oba naráz posadili. Vzájemně se pozorovali. Jejich pohledy byly tak zkoumavé, že se tomu oba museli zasmát.
„Vypadáš dobře, Neville.“
„A Ty vypadáš spokojeně.“
„Hm, to taky jsem. Po letech jsem konečně spokojená. Proto jsem se taky rozhodla jet vlakem. Je to jako návrat…“
„…domů,“ doplnil za ni Neville. „Ten pocit mám taky.“ Znovu si ji prohlédl a tentokrát se v jeho očích objevila starost. „Jak se cítíš?“
„Jak jsem řekla, jsem spokojená a klidná. Víc jsem od návratu nečekala.“ Chtěl začít protestovat, ale zarazila jej pohybem ruky. „A pokud myslíš zdravotně… Ne právě nejlíp.“
„Toho jsem se bál. Už dlouho jsi mi nenapsala o lektvar.“
„Dlouho? Čtrnáct dní, Neville, to není tak dlouhá doba. Ale máš pravdu. Už nezabírají ani Tvoje lektvary. Začínají mi selhávat vnitřní orgány.“
Přikývl, jakoby se jednalo o samozřejmou věc bavit se s kamarádkou ze školy o jejích zdravotních problémech. Ovšem v jejich životě to normální bylo. Hermiona přežila posledních deset let jen díky Nevillovým lektvarům. A Neville se stal vyhledávaným a uznávaným léčitelem právě díky tomu, že ona byla ochotná polykat cokoliv, co by jí ulevilo. Teprve potom se mohly tyto lektvary podat dalším pacientům.
„Jak moc?“ zeptal se věcně a usilovně se snažil nedat na sobě znát strach.
„Zatím nejsem v posledním tažení.“
„Hermiono! O tomhle nežertuj!“ zamračil se na ni.
„Promiň. Chtěla jsem jen říct, že to není tak vážné.“
„To posoudím sám. Které orgány?“
Povzdychla a smutně se na něj usmála. „Žaludek. Celé týdny jsem v pořádku, ale pak přijde období, kdy nedokážu pozřít vůbec nic, ani kapku vody.“
Přikývl a soustředěně svraštil čelo. „Mluvil jsem o tom, s profesorem Snapeem. Dáme Tě do pořádku.“
Hermiona přikývla, ale chvilku nic neříkala. Pak se pousmála. „Jsem ráda, že na tom budete dělat se Severusem. Dva nejlepší léčitelské mozky dneška se konečně sešly.“
Neville se uvolněně opřel o sedadlo a vyhlédl z okna do polí a lesů. Slunce dopadalo na hladinu jezera, které vlak právě míjel. Byl krásný letní den. Jen kdyby… Zhluboka se nadechl a znovu pohlédl na Hermionu. „Víš, nikdy bych nevěřil, že můžu v přítomnosti profesora Snapea cítit něco jiného než strach. Zmýlil jsem se. Naučil jsem si ho vážit.“
„Vaše pocity jsou vzájemné, Neville. Severus mi říkal, že zaměstnal toho nejlepšího,“ pravila tiše.
Smutně.
Všiml si toho. Jako léčitel U sv. Munga se naučil rozeznávat sebemenší změnu nálady u svých pacientů. „Dáme Tě do pořádku, Hermiono,“ zopakoval své ujištění, i když jistotu rozhodně necítil.
Opět nechala jeho poznámku bez odpovědi. Tentokrát to byla ona, kdo pohlédl z okna. Vstala a otevřela okénko. Malinko vyklonila hlavu a nechala si tvář ovívat vánkem.
„Nevěříš nám?“ ozvalo se za ní tiše.
Neotočila se k němu, jen zakroutila hlavou. „Věřím, že dokážete vymyslet lék na mou nemoc.“
„Ale?“
„Nevěřím, že to stihnete včas.“ Teprve teď se mu podívala zpříma do očí.
„Musíš věřit, Hermiono! Naděje a víra jsou polovinou úspěchu.“
„Děkuju,“ zašeptala.
„Za co?“ Podíval se na ni nechápavě.
„Právě za tu naději. Teď konečně chápu, proč jsi se stal tak vynikajícím léčitelem. A bude z Tebe i stejně dobrý učitel.“
„Z Tebe taky.“
„Na to nebudu mít čas. Ne, nelži mi. Jsi vynikající léčitel, ten nejlepší, ale já jsem dost všestranný nitrozpytec, abych poznala, když mi někdo lže. Sám nevěříš tomu, co říkáš.“
Sklopil hlavu, aby se nemusel dívat do jejích jasných očí. „My na ten lék přijdeme! Zachráníme tě.“
„To už jste přece udělali. Dali jste mi deset let života. To je víc, než jsem doufala i v těch nejdivočejších snech.“
Nevillovy oči se zalily slzami. Rychle zamrkal, aby je potlačil. Teprve potom zdvihl hlavu. „Ale chceš pokračovat v léčbě?!“
„Samozřejmě, že ano. Nejsem jediná, kdo trpí těmito bolestmi. Nejde jen o mě. A opravdu věřím, že Ty a Severus lék objevíte.“
Neville se na ni s obdivem zahleděl a nejistým hlasem se optal: „Nemohli bychom…“
„…mluvit o něčem příjemnějším? Budu jen ráda. Smrt není nejvhodnější téma k hovoru.“ Na okamžik zavřela oči, aby silou vůle potlačila zachvění. Přestože se snažila tvářit vyrovnaně, měla strach. Obrovský strach.
„Jak se má babička?“
Neville vydechl a začal vyprávět.
Kolem vlaku dál míjely stromy. Slunce i nadále svítilo. Otevřeným oknem vál větřík. Hermiona se usmívala a její úsměv Nevilla bolel.
Když se na okamžik odmlčel, přes tvář mu přeběhl stín.
Věděli to oba.
Hermiona umírala.